Když tvou bytost zachvacují pochybnosti, máš dvě možnosti.
A) Můžeš se nechat svými pochybnostmi zastavit. Prostě se na to vykašlat, říct si, že ti to za to nestojí a sklopit hlavu, stáhnout zadek a strčit hlavu do písku.
B) Můžeš se ponořit do přítomného bytí, do sebe, do svého srdce a zjistit, odkud a proč se tyto pochybnosti vynořily a co ti sdělují.
Máš-li odvahu podívat se sám do sebe a čelit svým pochybnostem, můžeš mnoho získat. Mimo jiné můžeš lépe poznat sám sebe. Svá slabá místa, své programy, své špatné staré a tedy již mrtvé zkušenosti, které v sobě ještě stále oživuješ, místa, kde z nějakého důvodu nedůvěřuješ.
Pak můžeš své POCHYBNOSTI PŘETRANSFORMOVAT DO DŮVĚRY. Do důvěry, která však nemá nic společného se slepou vírou. Právě proto, že jsi k té důvěře musel dojít.
Pravá důvěra totiž musí vzniknout. V tobě a skrze tebe. Je to důvěra, která tu nebyla na počátku, musel jsi ji v sobě zrodit. A zrod důvěry je někdy křehký proces…
Proto je to velmi silná a mocná forma důvěry…
Včera v noci jsem jela domů za tmy více než 100 km po dálnici. Teprve podruhé po dálnici za tmy. Ani za světla pro mě nejsou v tuto chvíli dálnice úplně zenovou zahrádkou. Za tmy je to pro mě o mnoho náročnější. Za celou dobu jsem nemohla dát dálková světla. Jedu vysokou rychlostí a vidím sotva pár metrů před sebe. Je to VELKÁ ŠKOLA na mnoha úrovních. I velká škola důvěry. Důvěry v sebe, ve své schopnosti, v život.
Postupně se mi podařilo přepnout se do klidu, důvěry a přítomného okamžiku. Sledovala jsem pak, jak celé dlouhé minuty mé ruce a nohy řídily samy, aniž bych je ovládala. Byla jsem vědomím, skrze které se to dělo, vědomím, které to jen pozorovalo. Přicházelo mi v tu chvíli, že kdybych se dokázala úplně uvolnit a odevzdat, mohla bych zavřít oči a mé vědomí by bezpečně ovládalo auto i bez toho, aniž bych se dívala.
Cítila jsem, že tam jsem ještě nedošla, ale už VÍM, ŽE TO DOKÁŽU. A až tuto schopnost budu potřebovat, jednoho dne ji zhmotním. Třeba ve chvíli, kdy pojedu za snížené viditelnosti a budu potřebovat jet rychle.
Je v tom víra, která však není slepá, protože skrze mé poznání vím, že něco takového je možné. Zároveň je v tom DŮVĚRA OPŘENÁ O mou přímou OSOBNÍ ZKUŠENOST…
Mnoho lidí přikyvuje a souzní, když se mluví nebo píše o tom, že jsme velké bytosti s neomezeným potenciálem. Když však dojde na SKUTKY, na REÁLNÉ VĚCI, na materializaci toho potenciálu, většina lidí couvne.
Objeví se pochybnosti a strachy, kterými se nechají zastavit. Už si odvykli jít do neznámého, neprozkoumaného, které v sobě vždy nese zárodek rizika. Ale právě proto je neznámé území podněcující. PRO TY, KDO SE ODVÁŽÍ.
(A ODVÁŽOU)
...
MATERIALIZACE ZÁZRAKŮ není pohodlná.
Zázraky se nemohou nabízet a snadno získávat tak, jako housky na krámě. A my dospělí jsme si již příliš zvykli na pohodlí, na ty housky. Sice bychom rádi něco lepšího než housky (nic proti houskám) nebo dokonce sníme o tom, zakusit místo housek něco úžasného, ale už se nám nechce to zhmotnit. A tak jíme ty housky a remcáme.
Remcáme na svět, který nám dává jen ty housky. A přitom si lžeme do kapsy a do huby. Nepřiznáme si, že už se nám nechce riskovat, nechce se nám pouštět se do toho, co nemáme osahané, ověřené, protože to vyžaduje určitou míru odvahy a taky určitou formu námahy.
Když totiž jdeš do neznámého, nemůžeš napůl spát, jako když jdeš do krámku pro housky, kde jsi byl už stokrát.
Jdeš někam, kde to neznáš.
Musíš se proto probrat, probudit své smysly, svůj důvtip a svou důvěru ve své schopnosti.
Musíš jít do neznáma a tvořit ze sebe a z přítomného okamžiku.
Pak můžeš mnoho získat.
A tento svět s tebou.
Ariel otevřená zázrakům
Ariel připravená na zázraky
Ariel zhmotňující zázraky
A jak jsi na tom ty? Chceš jíst housky nebo zakoušet úžasné poklady?
Máš na to koule nebo budeš sedět na zadku a remcat?
Chtěl bys prožívat a zhmotňovat zázraky?
