Aneb energetický útok prožitý v přijetí, sebe-vědomí, sebe-důvěře a laskavosti.
Včera za mnou zase přišli.
Už mě jednou zkoušeli zastrašit a zastavit.
Tentokrát to zkusili jinak, protože minule nepochodili.
Nebojovala jsem s nimi, jen jsem si vymezila hranice.
Silou mého ducha a míru mého srdce, které tluče tlukotem lásky, důvěry a přijetí.
Byli vedle mě maličtí jako trpaslíčci, se svými meči a odhodláním mi ukázat, co proto.
Ale nepochodili, i když... vlastně pochodili.
Dotkla jsem se jich mým světlem a láskou, a tak jsem je nejen zastavila, ale zároveň požehnala.
Vyslala jsem lásku do jejich srdcí, aby je zalila a zažehla.
Padli k zemi omráčeni a udiveni mou silou.
Zvedli se a s hlubokou úklonou šupajdili pryč tam, odkud přišli/byli vysláni.
Ptali se mě poté, kde se bere moje síla.
Nemohli to pochopit.
A já jim odvětila, že pramení z lásky, radosti a hloubky poznání.
Možná už nikdy nepřijdou, protože vědí, že příště by dostali ještě víc.
Celé bych je láskou objala.
Ale možná právě proto přijdou.
Sami po ní touží, protože už je zažehla, a tak požehnala.
